Zamrzlá růže

Někdy z různých důvodů obětujeme svoji nejčistší a nejzranitelnější část, a rozhodneme se pro nežití, přežívání v životě bez radosti. Různé události v dětství způsobí, že naše city zamrznou a pak nezbývá, než k nim sestoupit a zamrznutou bolest vynést.

Zamrzlá růže

Zamrzlá voda a zamrzlé pocity

„Není divu, že v tom ta růže zmrzla,“ komentují mi průvodci můj sen.
Všichni známe pohádku o ledové královně, ale možná si už neuvědomujeme, že ji často ve svých životech žijeme. Nejednou naše prožívání zamrzne tak, že z toho onemocníme.
Hans Christian Andersen napsal příběh, který se odehrává v dávných časech, kdy ďábel vymýšlel vskutku ďábelské vynálezy. Nu, a jednoho dne se mu podařilo vytvořit zrcadlo. Na pohled vypadalo jako úplně obyčejné zrcadlo, ale ve skutečnosti mělo neobyčejnou moc. Každý, kdo se do něho podíval, najednou viděl svět jen z jeho temné stránky. Dá se říct, že z lidí dělalo bezcitné tvory a ze světa zákeřné místo.
Protože chtěl, aby se do zrcadla podívalo co nejvíce lidí, vzal jej vysoko k oblakům, ale neudržel jej a spadlo mu na zem a rozbilo se na milion malých kousků. Tam, kde se zrcadlo roztříštilo, stálo město, kde bydlely dvě děti, chlapec Kay a děvče Gerda, které spojovalo blízké přátelství, radostné dětství a společná péče o zahrádku. Při zimní koulovačce zasáhla Gerda Kaye sněhovou koulí, která v sobě obsahovala kousky z ďábelského zrcadla, které jej proměnilo a on se stal nepřístupným. Příští zimu nastoupí Kay do saní sněhové královny, která jej políbí a on přestane vnímat zimu a na Gerdu zapomene. Gerdu to velmi ranilo, ale i přesto se jej vydá hledat…
A to je jen začátek příběhu, který nejednou známe z našich životů. Ten Andersenův, pokud jej neznáte, si můžete najít a v klidu přečíst.
Někdy z různých důvodů obětujeme svoji nejčistší a nejranitelnější část, kterou představuje dítě, a rozhodneme se pro nežití, přežívání v životě bez radosti. Různé události v dětství způsobí, že naše city zamrznou a pak nezbývá, než k nim sestoupit a zamrznutou bolest vynést.
Zamrzlé cítění je při léčení vážnějších nemocí velké téma. V našich zeměpisných podmínkách ztěží najdete někoho, kdo by si nějakou bolest z dětství nebo raného dospívání v sobě neuzavřel. Život nás postupně přivádí k tomu, abychom tato zranění objevovali a léčili. Je to krok, který nejde moc obejít. Jakmile jste dostatečně silní na to, abyste se s uzavřenou bolestí setkali, příležitost přijde. Takové situace nastávají někdy nečekaně. Setkáte se s člověkem, který vám zranění z dětství obnoví a nerozumíte tomu, proč to, co ten člověk udělal, tak moc bolí. Pokud takovou výzvu promeškáme a bolest ještě více uzavřeme, můžeme se s takovými situacemi potkávat opakovaně. Až se jednou stavidla prolomí a vyvalí se řeka bolesti. A pokud si to nedovolíme, může přijít nemoc, aby nás z našeho ledového království vysvobodila.
K tomuto příspěvku jsem přidala obrázek ledové královny ze Symbolonu, který krásně popisuje celé téma i jeho fáze. Zmrzlá voda je symbolem zmrzlých pocitů. Slzy se mění v led, nelze už plakat nad tím, co se stalo, už to nebolí. Zrcadlo v pravé ruce královny prasklo, protože vinu přesouvá na jiné, nechce se v něm vidět ona sama. Nechce vidět svoji spoluúčast a svůj díl viny. Zámek, kde by mohla převzít odpovědnost své rány a traumata a tedy i své kralování, je příliš daleko. Měsíc v úplňku, symbol rozvinutého ženství, stojí v pozadí a trpělivě čeká na den, kdy do něj konečně vstoupí.
Několikrát jsem se potkala při terapii se ženou, která nedokázala plakat. Na svůj život, své dětství i prožitou bolest se dívala jako na film, nezúčastněně. Je rozdíl, zda srdce hřeje přijetím toho, co se v dětství událo, protože jsme s tím již hluboce smířeni. Nebo jsme s tím jen mentálně obeznámeni a od celé situace citově odpojeni. Někdy se přidává vina. Buď obviníme druhého z toho, jak se k nám choval nebo obviníme sebe. Pomůže nám pravdivě se dívat na to, co otevření tématu v nás skutečně vyvolává (napětí, zatnutí, povzdych...cokoliv, co naznačí, jak je to doopravdy).
Zraněná část v nás potřebuje, aby bylo uznáno to, co se nám stalo. Aby to bylo viděno a pojmenováno. Proto, nejsme-li připraveni s bolestí tohoto typu sami pracovat, může nám pomoci terapeut nebo průvodce, který nás nasměruje a spolu s námi dá uznání tomu, co se stalo. Nechat bolest jen tak projít a uznat, že jsme byli raněni, je první stupeň léčení. Nelze na to spěchat. Uzdravit to, co si z dětství neseme je někdy dlouhá a vyčerpávající práce, při které znovu hledáme svoji hodnotu a vyvažujeme vztahy s těmi, kteří ačkoliv dělali z jejich pohledu to nejlepší, zanechali šrámy, které se hojí jen pomalu. Instatních řešení je v "nabídce" hodně, nejednou vedou i k tomu, že se díky nim cyklíme v pocitech zmaru, neboť posuny, které se dějí jsou z našeho pohledu milimetrové, neboť sami na sebe uplatňujeme hodnocení prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Až časem zjistíte, že ty pomalé a postupné změny v bezpečném a laskavém prostředí, jsou vlastně tím, co nás posouvá nejvíce.
Traumata z dětství vyžadují svůj čas a nezpracujete je za jednu terapii, ale můžete nahlédnout téma jinak a jste-li dobře vedeni, budete vědět, jak s tématem pracovat dál. Některá témata vyžadují zpracovávání po částech, aby vás ty emoce neporazily.
Dalším aspektem zamrznutých citů bývá trucovité dítě, které odmítá dospět a dospěle se na situaci podívat. Stává se nepřátelským k okolí, viní je ze svých neúspěchů nebo se stává nepřátelským ke svému vlastnímu nitru a viní sebe. Často čeká, že někdo zvenčí uzná, že udělal chybu, nezachoval se hezky nebo druhému ublížil. Pokud toto uznání nepřichází, stává se více a více uzavřeným nebo nerudným. Dokážeme-li takové prožívání u sebe najít, není už příliš daleko k jeho léčení. Čekat, že někdo druhý uzná, že pochybil, nedává smysl. Takovým čekáním jen více zamrznete a zahořknete. Lepší než dát energii do čekání je ji dát do uzdravení sebe.
Je důležité se podívat, kde uvízly mé slzy a nezaměňovat slzy související se ztrátou nebo ublížením za slzy sebelítosti, protože ty přicházejí lehce. Až se vypořádáme se zraněnými city, může se objevit naštvanost, vztek, zlost, které můžeme bezpečně projevit, vykřičet (lze křičet i bez zvuku, pokud si na to netroufáme). Můžeme položit ruce na zem a předat jí, všechnu svoji naštvanost i bolest. Zemi naše emoce neublíží, jakkoliv jsou silné. Země si s nimi poradí a přetaví je znovu v úrodnou půdu. Naučíme-li se takto své emoce vypouštět, bude lépe nám i našemu okolí.
.
Někdy trvá opravdu dlouho než řeky zamrzlých citů rozmrznou a odplaví všechnu bolest. Až se tak stane, můžeme se podívat na ty, kteří nám ublížili jinak, dospěle. Dát situacím, které jsme v sobě uzavřeli, jejich správné místo. Uznat, že jsou pilíři zámku, paláce, ve kterém žijeme dnes. Dělají z nás ty, kterými jsme nyní.
Ráda pracuji s homeopatií, neboť mně samotné pomohla otevřít stavidla mého cítění a dostat se k tématům, ve kterých jsem uvěznila své city. Jak říká moje praktická lékařka: „Většina lidí, kteří se léčí s autoimunitami, jsou uvnitř velmi smutní lidé. Mne pak tady přesvědčují o tom, že jim nic není a že se jen něco děje s jejich zdravím. Ve skutečnosti jen přežívají.“ Známe se už dlouho a těší mne, že i ona se vyvíjí a získává jiný pohled na svět. Nedávno mi sdílela, že už se mockrát své lékařské praxi přesvědčila, že nemoc nepřichází jen tak, bez vyzvání nemocného.
Vzpomínám si na jeden svůj sen. Chodím po zamrzlé řece starobylým městem. Prohlížím si ho. Líbí se mi. Říkám: „Jak je Brno krásné s tou zamrzlou řekou. Mám to tu opravdu ráda.“ Zpět se mi ozývá: „Tohle ale není Brno. To je, jako bys říkala, že Prahou protéká Berounka.“ Musela jsem nad tím chvíli přemýšlet, než mi došlo, že si nejspíš něco nalhávám. Trvalo ještě dlouho, než se mi ukázalo, co to bylo a jak tlustý byl led, který vše zakonzervoval.
Přichází úplněk, a tak se nebojte vyházet „věci z mrazáku. Nechte jej odmrazit. Je pro to příhodný čas. Možná budete překvapeni, co všechno jste tam, už možná zbytečně, dlouhé roky skladovali.

ro to příhodný čas. Možná budete překvapeni, co všechno jste tam, už možná zbytečně, dlouhé roky skladovali.

O autorce slov mezi kořeny a větvemi

Nemám hotovo a život objevuji se všemi jeho barvami. Rozvíjím a inovuji vztahy, učím se z chyb. Znám těžká období, vážné nemoci, krize i momenty, kdy je svět zahalen mlhou. Kde jiní vidí rozklad, vidím možnosti. Provokuji k pravdě a čistotě vůči vašemu srdci, neboť tam leží manuál k vaší životní skládačce.

zpět na blog

další články

Proměny života
Podzimní rozjímání – z hlubinných obrazů v Prostoru

Podzimní rozjímání – z hlubinných obrazů v Prostoru

Nejdůležitější zvuk je ticho uvnitř srdce.
Ticho je konfrontační, nutí nás vidět věci takové, jaké jsou. Svět kolem tolik hlučí právě proto, abychom se neslyšeli
Není naším úkolem soudit pravdu uvnitř sebe příliš kriticky, že ji někdy ani nevyslovíme. Když umíráme, je to, co jsme nikdy nevyslovili tím, čeho nejvíc litujeme.

číst dál

další články